Pozítří, 14. listopadu, je Světový den diabetu. Přemýšlíte někdy o diabetu? Ne?

V pořádku, taky jsem nepřemýšlela. Než mě to postihlo. I jako zdravotník jsem byla na tohle téma zoufale málo informovaná.

 

Ve 24. týdnu jsem šla (jako většina těhotných) na oGTT, kde jsem nepředpokládala žádný problém.

Protože u syna jsem cukrovku neměla. Nikdy jsem neměla problém s hladinou glukózy v krvi.

Nikdy jsem se nepřejídala. Snažila jsem se hýbat, v práci i mimo ni. Nepila jsem slazené nápoje, nesladila jsem si obvykle ani kafe. Čokoládu jsem milovala, to nepopírám. Chodila jsem z práce na obědy do vegetariánské jídelny, když se zrovna podávala sladká jídla, abych se jim vyhnula, protože jsem toho sladkého zas nepotřebovala moc.

Je pravda, že v tomto těhotenství jsem musela nějakou dobu  dodržovat klidový režim. Ale připadalo mi, že jím zdravěji než u syna, že to beru víc v pohodě.

Po prvním porodu už jsem se vešla do svého původního oblečení, v těhotenské průkazce mám výchozí váhu 72 kg na 171 cm.

 

"Tak bohužel, paní Svobodová, ta hodnota nalačno je příliš vysoká," zaznělo mi v uších jako výstřel z pistole.

Byla jsem přesvědčená, že je to omyl (laborantka mě ale ujistila, že stanovení provedla dvakrát, pokaždé se stejným výsledkem),

nebo že to je stravou z předchozího dne. Za týden jsem měla přijet znovu. Tentokrát jsem si dávala na jídlo pozor. 

Výsledek byl ještě horší - 5,73. 

 

Sesypala jsem se. Okolí reagovalo různě. 

"Aspoň tolik nepřibereš." ( - kromě přibírání v těhotenství jsem problémy s váhou nikdy neměla)

"Jestli sis myslela, že se mateřství obejde bez obětí,..." ( - nemyslela, ale cukrovka není automatická součást mateřství, se kterou člověk počítá, sorry)

"Klidně bych se pro svoje dítě vzdala hranolek." ( - tak jídlo a dieta je asi to poslední, z čeho mám strach a co řeším)

"Máš v rodině diabetika, mohla jsi s tím počítat." ( - když máte u baráku silnici, pocítáte denně s tím, že vás tam může zajet auto?)

"To má ale spousta lidí." ( - je pravda, že aktuální odhad postihnutých těhotenství je 17 %, nicméně většina si nemusí píchat inzulin)

"Dřív to ženský taky měly a neřešily to." ( - dřív se neřešila spousta věcí, dostupnost informací se nicméně drasticky změnila)

"Však to po porodu skončí." ( - může a nemusí a i pokud ano, šance na rozvoj cukrovky 2. typu v následujících dvou desetiletích je prý asi 50 %, taky je dost velká šance, že u mě přetrvá stav označovaný jako prediabetes  - porucha tolerance glukózy, jinak řečeno "představ cukrovky")

 

Je velký šok, když zjistíte o něčem, o čem jste si mysleli, kterak k tomu nemáte daleko, že k tomu vlastně máte blíž než jiní.

Vzpomněla jsem si na to, jaké prkotiny jsem řešila v předchozím těhotenství. A v životě obecně.

Tohle mi docela otevřelo oči. Prostě vnímání toho, co je pro mě problém, se opět posunulo někam jinam.

Můj život se stal ze dne na den ze života těhotné ženy a mámy životem diabetika.

 

Prvotní úvahy směřovaly k tomu, že tohle vědět, tak to dítě nechci. Ono za to ale nemůže. Může za to placenta,

když už, což je náš společný výrobek. Není to tvoje chyba, Sylvinko. My jsme tě opravdu chtěli a chceme dál.

 

Kdyby se to nestalo, dost možná by si pro mě cukrovka šla stejně.

Akorát bych o tom nevěděla. Takhle to vím a můžu něco dělat. Omezit sacharidy a stres, přidat pohyb a spánek, dávat svůj život 

do pořádku po všech stránkách. 

 

Jsem rozhodnutá podniknout veškeré kroky k tomu, aby se ze mě diabetik pokud možno nestal nebo stal co nejpozději. 

Chci tu být pro svou rodinu, případně i s cukrovkou.